Roman Hřebecký

Nepiju třetí rok. A za tu dobu jsem měl jen párkrát potřebu si přihnout. Když jsem řešil zdraví svejch blízkejch a nějaký rodinný plískanice, když jsem odcházel z firmy a řešil kokotiny a

HORY. Býval jsem v nich často. A když ne v horách, aspoň v kopcích kolem Brna. Běhával jsem sám. Měl čas pro sebe. A po roce a půl, ve kterém jsme se přestěhovali,

To jsme si zase užili světa, - hrozně moc věcí nám tu roste. Až na kavkazský špenát a karpatský zvonky jsme uchránili od slimáků snad úplně všechno. Teď ještě fazole. Snad to daj.

Tak co, stihnou to? Pnoucí fazole jsme do půdy dostali až o víkendu. Vloni byl první mráz prvního října. Ale moc věřím, že když kolem nich denně projdu ráno, a pozdravím, když jim

Včera a předevčírem jsme s Kubíkem prošli kousek kraje a zobali kde co. Jetel, smrkové výhonky, okvětní lístky růží, květy bezu… dneska s velkou radostí děkujeme zahrádce za všechno, co si pro nás