Ono to z fotky tak dramaticky nevypadá, ale to, co vidíte, je plachta, kterou nadzvedá a trhá vítr (navázaná byla poctivě, jen dnešní příchod studený fronty měl zas grády.
Bude to další z nocí, na který jen tak nezapomenem. I podruhý přijeli chlapi, aby pomohli. Ale slunko už vyšlo, až na jedno místo máme doma sucho, kluci všechno krásně zaspali… dneka přes den nás čekaj 2-3 bouřkový přeháňky. A zítra začnem stavět krov. Dobře bude.
Edit:
To dnešní noční trápení s plachtou místo střechy mě dovedlo k zajímavýmu zjištění. Reálně jsem neměl prakticky žádnou šanci plachtu udržet, déšť zastavit nebo svézt jinudy... a nezbývalo, než tři hodiny čekat, co bude. A pak řešit, co se stalo.
Jáňa mi nabídla, že to prožijem spolu. Že spolu budeme čekat... A já to zvládl asi dvacet minut. Pak to nešlo. Musel jsem chodit po domečku a koukat, jestli někde neteče. Lízt pod plachtu a koukat, jestli se nepotrhala ještě víc, koukat do mobilu a sledovat, jak se na radaru bouřka pomalu posouvá...
Reálně jsem samozřejmě neovlivnil nic. Jediný co, tak jsem hned viděl, kudy k nám teče a nakoumal, co bude potřeba, až se vítr utiší. Kdybych to celý prospal a až ráno uviděl, že se něco stalo, celkovej dopad na výsledek by byl vlastně velmi podobnej.
Fakt by mě zajímalo, co člověka pudí k tomu dělat takovýhle věci. A co by mi pomohlo prostě zalízt zpátky do postele a spokojeně tam usnout.