"No dobře, Romane, chápu, že se chceš dělit o domácí práce a je to hezký, ale my to doma máme jinak. Já vydělávám, žena se stará o domácnost a je to tak fér, jsme jedna parta…" řekl mi nedávno známý.
TL;DR V druhé půlce textu najdete koncept projektu, který právě řeším a má s tématem přímou souvislost. Povězte mi, co si o něm myslíte?
V odkazu v prvním komentáři najdete odkazy na zdroje a hned první odkaz je link na blog, kde tenhle text taky je a líp se tam čte. Jen se pak nezapomeňte vrátit diskutovat sem
Zpátky k úvodnímu citátu. Pominu, že mně osobně přijde fér se dělit o domácí práce, ať už to doma má člověk rozdělený, jak chce. Narozdíl od osmihodinové (crap, fakt v dnešní době musíme furt dřít osm hodin denně) šichty totiž ta domácí práce nikdy nekončí. Proto pro mě není v pořádku přijít dom a nechat se jen tak opečovávat.
SPROSTEJ NAŠTVANEJ OTEC
Mnohem důležitější pro mě je, že jsem prostě naštvanej na tenhle systém, ve kterém žijeme a pracujeme a bydlíme. A ve kterém bychom se měli taky a hlavně milovat. Jenže na to poslední není čas.
A tak je v mých článcích z poslední doby mnohem víc než objevování emancipace a rovnosti, naštvání na to, jak těžké je vymanit se ze systému, ve kterém aby člověk mohl chodit do práce, na něj musí makat jeho partner/ka doma. A práci za peníze se musí přizpůsobit chod celé rodiny.
Jak to myslím? Když jsem žil v modelu klasického rodičáku, žena doma, já v práci, co myslíte, že bylo to okřídlené: Když muž přijde domů? Dostával jsem servis, abych se zregeneroval a mohl jít druhý den zase do práce. Servis, za který nikdo neplatí, ale bez kterého by neexistovala žádná pracovní síla (jestli vás to zajímá hlouběji, pátrejte po Teorii sociální reprodukce). Ten servis byl v podobě večeří, uklizena a třeba taky času na běhání. Jakože volného času, který jsem měl k dispozici. Luxusu, který si pečující žena nedovolila.
Když jsme pak chodili do práce oba, doma jsme se nějak dělili o starost o domácnost, ale zpětně viděno byla ta hlavní manažerská tíha na ní. A i kdyby nebyla, pořád mi vlastně přijde prudný, že jsme většinu péče o sebe dělali proto, abychom byli v práci pak zase výkonní.
Malá anekdota bokem. Vzpomínám si, jak jsem koukal skrz prsty na kolegu, který mi říkal, že je po víkendu unavený a blbě se mu pracuje. Chápete? Po víkendu.
KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK JE NÁLEŽITĚ TRESTÁN
Jestli si myslíte, že tu řeším nějakou titěrnost, nenechte se mýlit. Vypůjčím si odstavec ze skvělého textu, který vyšel v Druhé směně, který zase cituje neméně skvělou knihu Kdo vaří ekonomům: „Kanadský národní statistický úřad se pokusil hodnotu neplacené práce změřit,“ podotýká ve své knize Kdo vaří ekonomům aneb Jak se ekonomie vykašlala na ženy (2012, česky 2021 v překladu Venduly Bittner) švédská autorka Katrine Marçal. „Došel k číslu mezi 30,6 a 41,4 % HDP. První hodnota vychází z výpočtu, kolik by stálo nahradit neplacenou práci placenou. Druhá pak představuje mzdu, kterou by osoba výkonem domácích prací vydělala. Nehledě na metodu — jde o obrovskou částku. Aby hospodářsky vzkvétala, potřebuje společnost lidi, znalosti a důvěru. A všechny tyto zdroje z velké části stojí na neplacené domácí práci.“
Je to celé na hlavu postavené. A to to hlavní teprve přijde.Pečující musí platit dost vysokou cenu za to, že pečuje o ty, kdo pracují.
- třeba se mu krátí důchody za neproduktivní práci,
- nerozvíjející se kariéra má přímou souvislost s následnými rozdíly v platech (pay gap), nebo klesajícím sebevědomím ve vyjednávání o lepší pracovní podmínky,- prokazatelné jsou i zdravotní komplikace lidí pečujících — ono se není čemu divit. Ne nadarmo kapacity doporučují pracovat maximálně 39 hodin týdně. Jenže když máte ještě práci doma po té práci v zaměstnání, tak se dostanete hravě na dvojnásobek.
Jestli o tomhle chcete vědět víc, přečtěte si třetí kapitolu skvělé knihy Invisible Women).
Průšvih je ale třeba i to, že se debaty v rodinách točí kolem operativy, místo toho, aby docházelo ke snaze o hlubokému souznění mezi partnery nebo členy rodiny.Schválně… jak často máte pocit, že s partnerem řešíte své emoce, pocity, radosti, hluboké myšlenky? A porovnejte to s tím, jak často řešíte nákupy, úklid, péči o děti… Děsný, co?Když vidím výzkumy, které říkají, že za vysokou míru rozvodovosti může často špatná komunikace, skoro bych i hledal nějaké souvislosti. Ale co se dá dělat. Abychom mohli jít do hloubky a hledat prostor k partnerskému souznění, musíme tomu dát hrozně moc energie, kterou ale po všem tom managementu a práci není kde brát.
VYDĚLÁVAJÍCÍ MUŽ A PEČUJÍCÍ ŽENA - ILUZE ZODPOVĚDNOSTI
Další pitomá věc je ekonomická závislost na tom, kdo nosí peníze. Nejčastěji ženy na muži. Muži v diskuzích, kterými procházím, reagují často podobně jako kamarád z prvního odstavce tohohle článku.
Bez ohledu na argumenty popsané výše podobný přístup navíc způsobuje křehkost celé rodiny, která se může projevit, když:
- vydělávající onemocní, umře, odejde… pak je tu příjmová chudoba pro zbytek rodiny cobydup,
- na sebe partneři najdou konečně nějaký čas a prostor a přijdou na to, že si už prostě nerozumí — dělal jsem teď pár rozhovorů a zjistil zajímavou zkušenost, která by se dala shrnout větou: Jsem ráda, že je v práci od nevidím do nevidím. Kdybysme spolu byli víc, tak se sežerem.
Asi by toho bylo i víc a klidně mě doplňte v diskuzi. To, že muž zabezpečuje, když na sebe bere zodpovědnost výdělku, nebo že umožňuje ženě být doma s malým dítětem, je iluze. Krásná, hrozně dobře se vyslovuje. Je v ní punc oběti — dřu pro svou rodinu. Ale je to prostě jen iluze.
CO S TÍM VŠÍM NA OSOBNÍ A SYSTÉMOVÉ ÚROVNI?
Doma zkoušíme řešit naši křehkost vyrovnáním toho, kdo kolik vydělá, o co se stará… Cítím to tak, že se nám ta praktická linka nějak daří, i když rozpočtově to máme zatím hodně napjaté.
Pořád je ale kde ubírat z našich potřeb a pořád to bude dobrodružný a hezký, protože moc věříme tomu, že pro velké radosti nepotřebujeme tolik těch malých. Skromnost je pro nás volba.
Co ale cítím je, že jdeme hodně rychle. Asi rychleji, než by bylo zdrávo, protože tím, že jsme kompletně změnili život a řešíme domškoláctví, rekonstrukci, samozásobitelství… trpí linka hlubokého souznění na úrovni slov a vyprávění. Ale o tom asi někdy jindy. Jsem rád, že v tom, kam jdem, cítím, že jdeme dobře. Je to pro nás naplňující a učíme se společně. A to je dobrý.
Na celospolečenské úrovni je toho spousta, co se děje. Od feministického emancipačního hnutí, přes nerůstové, po řešení nepodmíněného příjmu. Otevírají se témata prekarizace práce, gender pay gapu. Řeší se nastavení rodičáku a do společenského diskurzu se pomalu dostávají téma jako reprodukční práce, odměna za péči nebo vykořisťování korporacemi nebo systémem, ve kterém žijeme (za tenhle odstavec dostanu nálepku komunisty).
A U NÁS V POMALŠÍ?
Věřím ale, že cesta existuje i na mikroregionální úrovni. Částečně jsem ji naznačil takovou svou malou vizí pro Pomalší. Na jejím základě bych moc rád chtěl rozvíjet drobné experimenty.
První, co se týká svobodné knihovny, se pomalinku začíná plnit. Přišly mi od vás první balíčky a některé z knížek už jsou u svých prvních čtenářů.
Druhý, o poznání ambicióznější, má pracovní jméno Komunitou podporovaná podnikavost. Vlastně to asi není unikátní koncept. Má něco z dobře fungujících komunit. Má něco z fungování sociálních družstev. Má něco z inkubačních programů.
- Chce částečně řešit výš popsaný problém křehkosti rodin, kde jeden vydělává a zajišťuje rodinu.
- Chce vyřešit tolikrát slyšený problém rodičů, kteří by rádi pracovali, ale musí pečovat.
- A chce emancipovat.
Představte si
- Že existuje skupina rodičů, kteří se pravidelně potkávají v jednom společném prostoru, kde můžou rozvíjet svoje nápady a projekty, nebo prostě pracovat.
- Že mají dobře rozložené síly, protože se střídají v tom, kdo zrovna zajišťuje pro ostatní jídlo, včetně dalších rodinných příslušníků, stará se o mrňata, pečuje, a kdo rozvíjí další činnost.
- Že dostávají základní příjem. Ne nijak vysoký, ale aspoň nějaký. A ten je odměnou za péči o ostatní, ne za produktivní práci. Zároveň tenhle příjem aspoň trošku umožňuje rozvázat ruce ve vlastní podnikavosti = umožňuje dělat lidem to, co je těší. Prostě se realizovat.
- Že společně sdílejí svoje zkušenosti a posuny, nejen v kontextu své práce, ale taky toho, jak se jim daří rozvíjet témata druhé směny, gender gapu…
- Že mají dostupnou zajímavou literaturu a rozvoj v oblastech sociálních, environmentálních i pracovně-podnikatelských.
- Že spolu sdílejí část prostředků, protože cílem je být nakonec soběstačnou skupinou.
- Že mají navázaná partnerství na radnice, školy, místní zaměstnavatele, MASky, spolky a hledají s nimi synergie.
- Že je tam prostor nejen pro podnikavce, ale i pro ty, co úplně nesrší vlastními nápady.- Že když mají jako nápad rozvíjet místní komunitní školu, můžou. Nebo KPZku. Nebo můžou korálkovat a plstit.
- Že to celé může fungovat i po právní stránce dobře — třeba jako družstvo.
- A že se z toho postupně neztrácí ta emancipační idea.
Zní to jak ulítlý sociální experiment? Nemyslím si. Komunity v ČR existují. Družstva existují. Existují inkubační programy pro podnikavce a taky kariérní poradny.
Klíčové otázky samozřejmě jsou:
- Jak to udělat, aby to vycházelo finančně? Byznysmodel vypadá funkční, dopočítat byznysplán je z těch jednodušších úkolů.
- Jaký nastavit právní model fungování?
- Jak to udělat, aby to vycházelo lidsky? Hodnoty, vzájemná očekávání… a zájem jsou něco, co je třeba ověřovat dlouhodobě.
- Jak to udělat, aby v se v tom celém neztrácela klíčová idea snižování křehkosti rodin v regionu?
A tak přijde na řadu výzkum prostředí, hledání parťáků, volání na různé strany, shánění peněz na rozjezd a ověřování, že celý ten nápad může přinést víc hlubokých rozhovorů v rodinách a hlubší sdílení. Míň stressu a bullshit jobs. A lepší rozložení druhých směn.