To jsme si zase užili světa
- máme plot kolem zahrádky. Srnky nám zbaštily kapustičky, ochutnaly kadeřávek, ale na další dobroty si nepřijdou.
- plot by nebyl bez Lály a Jirky. Za ty dvě soboty jsme si pořádně mákli, ale stálo to za to. Je zajímavý, jak tu v Pomalší slovo vděk nabírá úplně jinou hloubku.
- v mrazáku máme srnčí, udělali jsme švestky s čokoládou a chilli, taky sušíme vlašáky. Tak ještě trošku kdoulí a až se ná zima zeptá...
- dřív se nás zeptá ale asi Matýsek. A tak je v mrazáku taky spousta vývaru, polívek a Ivetka zorganizovala rodinnou podporu, aby Jáňa mohla být v klidu v koutě.
- táta je porád v nemocnici,
- Míšovi je osm a byli jsme to oslavit u babičky. Když jsme se vrátili, tak kluci ve stodole našli vzkaz z dob dávno minulých a indicie o zakopaným pokladu. Světe div se, ten poklad tam fakt byl. Odkryl jim trošku místní historie.
- postavili jsme klukům patrovou postel. Děsně jsem u toho sakroval, ale stojí. A pak ještě postýlku pro Matýska. Kubík mu už nachystal a vystříhal snad 15 deček, aby to měl hezký, až za námi přijde.
Minule jsem tu psal o emočním koktejlu, tak ten po douškách piju furt a začínám si pomalu říkat, že by se nějaká úleva hodila. Jak jsem neznaboh, hlavou mi skoro pořád zní tahle modlitbička https://www.youtube.com/watch?v=KqOOXTd1vMg.
Teďka hlavně ta část o trápení se zbytečnostmi. O tom, jak poznat, na co sílu mám a na co ne. Vlastně myslím, že v těchhle dnech tu hranici moc dobře poznávám. A jestli to tak je, stojí tohle období za to.
