Fůůů, to jsme si zase užili světa. Poslední měsíc letěl, jako rorýs.
- máme doma Matýska. Už jsem o tom moc psal, ale nějak se ho nedá nabažit. Zpřeházel nám skoro všechno, co jsme si piplali. Rytmus, energii... už zase čtu mezi třetí a čtvrtou ráno. Spím 5 hodin denně a jsem v takovém přežívacím módu, ale v náručí je to to nejhezčí, co můžu mít.
- loučení s Pábením znamená dotahování věcí. Snaha dokončit projekty tak, aby nepřetekly do dalšího roku... a v kombinaci s miminem je to teda fakt pekelná jízda. Tohle není žít pomalší. Tohle je ostrá nakládačka.
- od víkendu, kdy jsem ven pustil, že končím, mám ale dušičku v péří. Krásný e-maily, telefony, zprávy, nabídky práce, nostalgický vzpomínky... posledních pár měsíců ve mně intenzivně rostly pochybnosti ve vlastní schopnosti. Pochybnosti o sobě samým. Ta reflexe uplynulejch let, která ke mně přitekla, je ale tak hezky osvobozující...
- lítáme teď doma hodně v emocích. Na každým z nás je cítit, tenhle šílenej závěr šílenýho roku plnýho ohromných změn. Žít pomalší se jako snad každej prosinec posledních pěti deseti let úplně vytratilo a jak si nedávám žádný předsevzetí, pro příští rok bych jedno měl. Klidnej, pomalej prosinec bych prosil.
- chaloupka teď stojí ladem. Prosvětlil jsem sice sad a 17. listopadu (v den, kdy jsme loni vyhráli domeček v aukci) jsme zasadili naši rodovou lípu, ale od narození Matýska šlo všechno tak nějak stranou a hodně se těším, až zase vezmu do ruky krumpáč.
- zkusili jsme dát dohromady byznysplán naší komunitní školy a komunitního centra, a když jsme to sečetli, odečetli... padlo zásadní rozhodnutí, že než lifrovat tolik energie do vydělání peněz, za které pak koupíme to, co bychom mohli sami poskytovat, radši půjdem cestou nakašlat na peníze. Tak vzniknul první byznyplán, kde finanční prostředky nehrajou skoro žádnou roli.
- taky se teď pracovně hrabu v datech o tom, co říkají lidi využívající centrum Českých Budějovic. Je to moc zajímavá sonda do hlav sousedů a moc doufám, že doporučení, která z toho vylezou, si vezmou na radnici nějak k srdci.
- vyšel se mnou rozhovor o mojí práci. Míša se mnou tedy mluvila už asi před měsícem, ale byla tak hodná, a počkala s vydáním https://medium.com/.../budoucnost-je-planet-centered.... Recenze říkají, že plyne tak, jako procházka Pomalším
- táta je konečně z nemocnice doma. A jak to chvíli vypadalo moc škaredě, zdá se, že by se z toho mohl dostat vcelku v hezkém stavu.
Říkám si teď, kde přesně jsou hranice toho, co člověk snese. A jaký metody k tomu používá. Mně třeba nějakou dobu pomáhalo říkat si, že je to teď těžký, ale bude že to půjde překonat. A že bude zase veselejc. Už to nedělám. Mnohem větší hodnotu teď pro mě má vědět, že je to těžký a těžký to prostě bude i dál. Že nemá smysl se těšit na něco v budoucnu, protože to mi bere prostor na vnímání sebe teď a tady. A tím pádem to hrozí průserem, že prostě něco někde přepálím a tělo nebo hlava mi začne říkat: Neblbni.
Zažil jsem to na jaře, kdy se mi hlavou proháněly hřebíky, kdy mě začala pobolívat levá ruka, kdy jsem měl migrény...
A tak zkouším žít s tím, že život je teď prostě dost divokej. A dá se s tím žít myslím docela hezky. I tak se malinko pořád těším na Vánoce a na to, že od ledna...