Po dnešku mám hezkej pocit na duši.
To je totiž tak. Byl jsem u nás v komunitní škole a celé dopoledne s dětmi zkoušel:
- vymyslet, jak by se mohla jmenovat zahrada, ve které se škola nachází, páč potřebujeme zarámovat projekt pro jednu z výzev od Nadace Partnerství.
- projít s nimi, že nejdřív je potřeba poslouchat a chápat kontext a teprve potom přemýšlet. dát prostor být slyšet, vyřádit se a taky mluvit, vymýšlet, malovat, psát.
Udělal jsem to tak, jak jsem zvyklej. Fixy, papíry, povídání v kruhu, příběh (o pěti smyslech) a vzájemné sdílení zkušeností a ukazování si věcí. Prostě jsem na to šel tak, jak to dělám na workshopech s dospělákama od strategického plánování po tvorbu rozličných služeb a produktů.
A výsledek. Inu...děcka na prvním stupni neopijete rohlíkem. Když je to neba, tak prostě odejdou a basta.přímá zpětná vazba přišla v závěrečném kolečku a zněla.
- Jako celek dobrý, ale moc jsme si povídali.
- Příště nám dones tu čokoládu a palačinky, ať o tom jen neprndáme.
- bylo hezký, jak jsme ty věci zkoušeli, ne jak jsme si o nich vyprávěli.
- těšíme se, že příště přijdeš zas. jo a to jméno máme.
Uff.
No, co vám mám povídat. Na dnešek jsem nervozitou spal mizerně. Za 3 týdny ale budu vědět líp, jak na to. A že:
- ty aktivity musej být kraťoučký a svižný,
- a že radši rovnou vymejšlíme a prototypujem, než kecáme,
- a že přinejhorším to spravěj palačinky s čokoškou.
Je to vlastně stejný, jak s dospělákama. Ty taky nakonec víc baví věci dělat, než o nich jen mudrovat. Obtížný bývá jen překonat tu hranici. A když je nejhůř, zachrání to dobrá palačinka.
Nakonec chcu říct ještě jednu věc směrem k facilitátorům. Esivá můžete, zkuste si to taky. Lepší pískoviště těžko najdete. A já už se teď připravuju na další kolo, páč nás čeká start celoročního projektu. Chcu prubnout, jak může fungovat komunitní plánování, kde hlavní roli hrajou děti. A chcu to dělat poctivě, třeba se i nachytřovat z projektů, jako jsou Prototýpci.
Jestli vás to zajímá, napiště. Můžu dávat vědět častěji, jak to frčí.