Ticho. Klid. Zpomalení.

Ticho. Klid. Zpomalení. Takový maily mi teď choděj. Přejou mi vyklidnění po předvánočním shonu. Tak víte co? Já letos zažívám první pracovní advent, ve kterým se za ničím neženu.

Prvních pár let, když jsem pracoval v marketingu, jsem makal na vánočních kampaních. To už si dneska vůbec nedovedu představit, ale asi to bude tim, že na konzumní e-shopový svátky nevěřím, nebo líp, přijde mi celej ten kolotoč až ohrožující, páč vede jen k plýtvání zdroji, energií a schopnostma lidí (aneb Viděl jsem ty nejschopnější mozky dneška vymejšlet promakaný taktiky, aby si lidi kupovali hrnce, hadry a ukulele, který nepotřebujou v domění, že jim to udělá radost nebo nedej bože nahradí štěstí).

Pak jsem byl zas ve firmě, kde bylo třeba se otáčet, abychom dali potřebný obraty a dotáhli projekty. A abychom mohli po Novým roce najet do novýho kolečka se stejným vyčerpávajícím finišem.

Letošek je ale jinej. Žádný noční šichty. Žádný drtivý deadliny. A hlavně žádný stresy šponovaný číslama beze smyslu a ročníma nebo kvartálníma plánama. Povedlo se mi zpomalit asi už v na konci listopdu, abych o Vánocích nemusel odpočívat. Znamenalo to odmítnout pár lákavejch pozvánek k práci na poslední chvíli. Znamenalo to říct párkrát, že máme doma štědrej den už dneska, abychom si pak mohli užít babičky. A taky, že fakt nedám práci přednost před vánoční spirálou, ani před setkáními s kamarády v Brně.

Zajímavý na tom je, že skoro všichni, se kterými jsem to řešil, mi řekli… no jo, vono se to fakt nezblázní, ahoj po Vánocích. Až teda na jedinou výjimku. A s tou bychom si asi beztak nerozuměli, páč hodnotu vidíme každej v něčem jiným. Tak vám chcu jen říct, že mám takovej hezkej klidnej pocit na duši. Sváteční. A že to napřesrok zkusím zas, páč se to fakt nezblázní.