Asi jsem zase na něco kápnul.
Jako malej kluk jsem byl u zabijačky prasete. Zpoza plotu jsem se díval na to, jak ho řezník střelil do hlavy. Jako větší jsem škubával desítky kuřat, který babička chovala v chlívku. Sekali jsme jim hlavy. Spousty lety chytám a zabíjím ryby dobře mířenou ranou do lebky. A proto, když jsem měl jet na zabijačku ovcí, jsem si říkal, že to pro mě bude brnkačka. Že vím, jak vypadá maso. Umím vykostit srnku... Bylo to ale jiný. Možná proto, že jsem sám stiskl spoušť jateční pistole a měl v ruce nůž, kterým jsem ovci podříznul. Snad proto, že jsem pak u ní byl, než umřela. Snad proto, že jsem ji vyvrhoval, zbavoval kůže, porcoval...
Vím, odkud se bere maso v obchodech, ale čert ví, jestli si ho ještě někdy koupím. Ne ale proto, že by se ze mě stal vegetarián. V ty momenty, kdy jsem zabíjel, vyvrhoval... jsem cítil úctu k přírodě, k životu...
Podobný pocit jsem prožíval vloni na podzim, když jsme moštovali tu nádheru jablíček, která nám vyrostla na stromech. Mívám ho skoro vždycky, když sázím stromek. A asi jsem ho občas zažíval, když jsem sám chodil po horách. A taky před dvěma měsíci, když se nám narodil Matýsek.
Možná to má co do činění s tím, co popisuje ve svých knížkách Charles Eisenstein když mluví o novém příběhu a o tom, co znamená napojení na svět a přírodu, ve které žijeme. Úplně hrozně moc si teď přeju, abych to napojení, vděk, úctu, respekt... cítil v dalších a dalších situacích. Abych je vnímal, přijímal, vytvářel a byl jejich součástí. Tohle mi maso z obchoďáku nedá.
-----
Pro jistotu - nebojte se, v Pomalší se teď nezačnou záhadně z chovů ztrácet ovce, kozy, prasata, abych se cítil blíž k přírodě