Dlouho jsem si říkal, jestli chci nebo nechci sdílet, že chodím na terapii. Ale pak mi došlo, že sdílet tuhle zkušenost je asi hezký.
Začal jsem s tím pár měsíců před tím, než se naše země zavřela, než jsme Pábení začali transformovat do firmy, která řeší sociální a environmentální témata a zbavili se tak bezpečí léty budované značky markeťáků.
Než jsme se s Janou rozhodli, že si najdeme malý domeček s velkou zahradou a odejdeme z bezpečného prostředí, které známe.
Začal jsem s tím poptávkou: Chci vědět, co potřebuju. Lidi mi říkaj, že si o to neumím říct (takhle s odstupem vidím, jak praštěná byla.
Nějakou dobu jsme pak spolu tápali, co že to vlastně potřebuju, páč co ve mně vyvolává hezký pocity a co ne, jsem uměl říct hned na začátku. A vlastně jsem to nikdy neuměl říct dopředu.
Probírali jsme spolu moje vztahy v práci. Doma. Když se zastavila ekonomika, řešili jsme Pábení. A taky, jak těžký je muset být v jeden moment rodič a pracovat přitom. V bytě 3+1 v paneláku. Řešili jsme propady mojí nálady a důvěry v sebe sama. I vrcholy, kdy jsem uměl být vzhůru 20 hodin denně, pracovat, být s klukama a ještě si střihnout maraton. Mluvili jsme o tom, že se mi pomalu vyprázdnil obsah mýho života, chutí v něm. I stav, kdy se ty struktury zase začaly naplňovat něčím novým. Pomohl mi pojmenovat pozvánky do pocitu viny, o kterých jsem tu psal nedávno. To všechno je hezký, ale to, co jsem získal hlavně, je pocit přijetí, který jsem získal.
Pocit, že mě někdo bere takového, jaký jsem, a hledá cesty, jak být vedle mě a se mnou tak, aby sám sebe nelámal do situací, ve kterých být nechce a po mě nechce přizpůsobení se, které nevychází ze mě samotného. Začal jsem to pak hledat i jinde a někde šikovně a někde hrozně nešikovně reflektovat, že přijetí je to, co chci dostávat a můžu dávat, když to oběma stranám bude stát za to. Co mě na tom mrzí je fakt, že než jsem tohle uměl říct přesně, poztrácel jsem po cestě pár vztahů. Je to holt něco za něco. Jsem rád, že jsem o sebe začal takhle pečovat. Jsem rád, že mi do cesty osud přihrál Ondrej a ty skoro už dva roky se takhle potkáváme.