Mám takovou věc. Obviňuju se. Hodně často i za věci, za které bych nemusel. Při odchodu z práce. Při odchodu od partnera. Při plánování víkendu, kdy chci být jen sám. Mám to tak skoro vždycky, když cítím, že to rozhodnutí je hlavně pro mý vlastní dobro.
Postupně jsem si tak začal fakt vážit lidí, kteří mi taková rozhodnutí ulehčují a podporují mě v nich. Nebo mě do nich dokonce pošťuchují a dodávají mi odvahu. Další úroveň bude umět se vypořádat s těmi, kteří nabízejí vstupenky do pocitu viny. Ať záměrně, nebo nevědomě. Takové to, co umocňuje pocit mé zodpovědnosti za věci, za které zodpovědný nejsem anebo nechci být. Potkávám se s tím v práci, u klientů, o kamarádů, v rodině...
Přijde mi úsměvný, že jsem si tohle téma pojmenoval až ve 37 letech. Přijde mi smutný, že jsem 37 let žil, aniž bych věděl, že takovej jsem.
VSTUPENKA DO POCITU VINY. Jakmile znáte jméno svýho démona, jste na půli cesty k tomu, že ho přeperete. Jo a píšu to tu proto, že jsem si všimnul, že v tomhle nelítám sám. Třeba teď budete znát jméno toho neřáda i vy
